Dle § 371 odst. 1 ZP náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (dále jen renta) přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem dle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Toto ustanovení o náhradě za ztrátu na výdělku vznikající v příčinné souvislosti s pracovním úrazem (nemocí z povolání) vyjadřuje myšlenku, že základní sociální zabezpečení se dostává osobě zdravotně postižené v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání z finančních prostředků státu prostřednictvím invalidního důchodu a že náhrada za ztrátu na výdělku činí rozdíl mezi tím, co si poškozený vydělával před vznikem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a tím, co se mu dostává od státu na invalidním důchodu, se započtením dosahovaného výdělku.

Společným základem náhrady za ztrátu na výdělku dle § 371 ZP a invalidity dle zákona o důchodovém pojištění, je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav postiženého, který se projevuje v poklesu jeho pracovní schopnosti, resp. ke ztrátě nebo ve snížení pracovní způsobilosti k dosavadnímu zaměstnání, a v důsledku toho i ve snížení jeho výdělku.

Sdílet na: